Černé Divadlo Metro Praha

V době, kdy u nás vládl Karel IV., zemřel císaři Wang-Pangovi z dynastie Ming syn Liang. Císař velice želel ztráty nadějného syna a byl proto nesmírně vděčen svému dvornímu kouzelníkovi Mang-timu, který mu syna vrátil. Mang-ti mu jej vracel kouzlem, kterému dnes říkáme černý kabinet, kdy se v černém prostoru pohybují osoby černě oblečené a jsou pro lidské oko nepostřehnutelné. Mang-ti vycvičil své pomocníky v černém v zacházení s figurou, věrně zpodobující císařova syna. Syn tak před zraky císařovými ožíval, císař s ním rozmlouval a byl pro tu chvíli šťasten. Tolik pověst.

Skutečností je, že trik císařova kouzelníka se dostal složitou cestou do Evropy nejspíše přes kouzelníky, iluzionisty a eskamotéry. V roce 1955 viděli členové tvůrčí skupiny Salamander, herci divadla Spejbla a Hurvínka přestavení avantgardního francouzského loutkáře George Lafaye. Jeho umění, pracující na podkladě černého kabinetu, v promyšlené zkratce a výtvarných zjednodušených symbolech získávalo svou poezií a vtipem. Pro Salamandry a později pro celou řadu skupin se stalo podnětem, který vedl k nebývalému rozvoji tvorby na principu černého kabinetu.

Přínos českých divadelníků spočívá především v tom, že se nespokojí efektním trikem, ale snaží se nezvyklou cestou a technikou traktovat závažné myšlenky, akcentující obsah. Usilují o vytvoření sdělné a obecně srozumitelné jevištní mluvy v rovině metafory. Kreslené divadlo Františka Kratochvíla je jedním z výhonků stromu rostoucího z kořenů černého kabinetu, který v Čechách tak bohatě zkošatěl.

František Kratochvíl, malíř, sochař, grafik a spolutvůrce většiny inscenací Černého divadla Praha, okusil nepoddajnost a kouzla čar. Poznal také čarovnou moc černého kabinetu. Kratochvíl je rodem kreslíř. Ale ani tady nelze nevidět jeho komediální talent. Kresba stejně jako hra jsou Kratochvílovi samostatnou a konečnou výpovědí.. Jeho čára je stopou v otevřeném prostoru. Je manifestací vnitřní dynamiky a spontánního tělesného gesta, jímž vstupují do obrazu pocity, vzpomínky a zkušenosti umělce. Čára uhlodává všední prostor a na lhostejném pozadí vyvolává rituál. Vzácnosti viděné chvíle neodpovídá přirozený postoj. Čára stylizuje, předvádí komedii. Teprve vnitřní nesoulad obrazu umožňuje uvidět znovu, pochopit, porozumět. Kratochvílův zápis je prodlouženou ozvěnou krátkých a vzácných okamžiků v lidském životě – ozvěnou, která rozechvívá nejen smyslovost, ale i rozum.

Oživit prchavou čáru v její cestě prostorem - to je velký problém výtvarného umění. Čára uniká, osvobozuje se od jejího tvůrce, začíná žít vlastním životem a vyprávět svůj vlastní příběh… A tady se možná zrodil nápad kresleného divadla. František Kratochvíl se pokusil zavést čáru do hry jako rovnocenného partnera herce. Malíř své vidění světa převtěluje v gesto, když „myslí“ kresbou. Herec, který v pozadí propůjčuje osamostatnělé kresbě výraz, svou osobnost, malířovo vidění světa zdvojuje. Obohacuje kresbu o své zkušenosti, násobí jejich účinnost. Obraz je jen tam, kam dopadne světlo. Jen tam se dá něco uvidět. Na pozadí tmy si barevná čára vymýšlí svůj vlastní svět. Mění jeho tvary a tím i jejich významy. Barva není jen okrasnou, nýbrž má širší ontologický smysl. Dovede prezentovat věci v jejich hloubce, vyjadřovat ladění situací. Osvobozuje čáru z plošného podkladu a dává jí všestrannou perspektivu.

A tak tu bylo náhle něco, co je ojedinělé ve světě. Kreslené divadlo Františka Kratochvíla. Divadlo neobyčejných možností, s prostorem pro žánrovou rozmanitost (činohra, tanec i klasický balet), divadlo použitelné pro film stejně jako pro televizi. Kreslené divadlo se poprvé představilo divákům 17. března 1975 hrou Františka Kratochvíla a Vladimíra Cabalky KLAUN. Tématem hry je prazákladní struktura lidských vztahů, onen věčný problém já – ty, který ve své nejspletitější podobě odráží vztah muže a ženy. Divadlo pokračovalo v dalších inscenacích – obnovené premiéře „Anatomie polibku“, která vychází ze hry „Klaun“., pokračuje inscenací „Miss Sony“, kde se autor zamýšlí nad mocí televize a jejího vlivu na lidstvo až k premiéře „Quo vadis“, kde svou jedinečnou technikou – celosvětově patentovanou – vypráví o době od stvoření světa až k přelomu tisíciletí.

V případě Kresleného divadla jde o novou jevištní formu a novou jevištní řeč. Kreslené divadlo se nikterak netváří, nehraje si na něco, nýbrž prostě – je. Své si z jeho představení odnese malé dítě, své tu nalezne člověk, který se chce bavit, pobaví divadelního teoretika a uspokojí i intelektuála. Divadlo se proto setkává s velkým ohlasem doma i v zahraničí. Divadlo projelo téměř celý svět a znovu se vrací do Španělska, Francie, Ameriky, Finska, Švédska, Německa, Austrálie a dalších a dalších států. Všude je znovu vítáno a žádáno pro svoji sdělnost a jazykovou bezbariérovost. Dění na jevišti dokáže sjednotit nejrůznější lidi, nejrůznější jazyky, názory i nálady. Poetikou a humorem se Kreslené divadlo přibližuje divadlům malých forem.