Historie

Principem černého divadla je optická hříčka, trik tzv. černého kabinetu, který využívá nedokonalosti lidského oka. Černé na černém nelze okem rozlišit. Přitom samotný trik v divadelní praxi je velmi jednoduchý - černě oblečený herec proti černému pozadí scény není pro diváky vidět. Předměty a rekvizity, ovládané černě oblečenými herci, tak dostávají před našimi zraky schopnost samostatného pohybu. Neživé věci jsou nositeli dramatického děje, a to do té míry, že jsou rovnocennými partnery živým hercům.

Dalo by se říci, že kolébkou černého divadla byla, alespoň dle pověstí, stará Čína v období dynastie Ming za vlády císaře Wang-panga. Pověst dále praví: “Velice smutný byl císař, kterému zemřel syn a jen stěží se s jeho smrtí vyrovnával”. V oněch dobách však k dvorním kouzelníkům patřil jistý Mang-ti. Ten dokázal právě pomocí světla a tmy, kontrastu černé a bílé a za pomoci takzvaného černého kabinetu, císaři jeho syna ve svých představeních připomínat alespoň iluzí a dal tímto na chvíli zmírnit jeho smutku.

Cesta tohoto umění z Číny do Evropy nebyla krátká ani jednoduchá. Jisté však je, že od těchto dob se tato technika i její možnosti v mnohém zdokonalily a již bezpočet výtvarníků, iluzionistů a kouzelníků těchto principů černého kabinetu, lépe či hůře, využilo ve svých představeních. V Čechách se tato technika usídlila, a dále rozvíjela v různé čarovné příběhy, skoro celé století. V padesátých letech 19. století pak oslovila tato technika černého kabinetu avantgardního francouzského loutkaře George Lafaye, který bývá považován za otce černého divadla.