Historie

Principem černého divadla je optická hříčka, trik tzv. černého kabinetu, který využívá nedokonalosti lidského oka. Černé na černém nelze okem rozlišit. Přitom samotný trik v divadelní praxi je velmi jednoduchý - černě oblečený herec proti černému pozadí scény není pro diváky vidět. Předměty a rekvizity, ovládané černě oblečenými herci, tak dostávají před našimi zraky schopnost samostatného pohybu. Neživé věci jsou nositeli dramatického děje, a to do té míry, že jsou rovnocennými partnery živým hercům.

Dalo by se říci, že kolébkou černého divadla byla, alespoň dle pověstí, stará Čína v období dynastie Ming za vlády císaře Wang-panga. Pověst dále praví: “Velice smutný byl císař, kterému zemřel syn a jen stěží se s jeho smrtí vyrovnával”. V oněch dobách však k dvorním kouzelníkům patřil jistý Mang-ti. Ten dokázal právě pomocí světla a tmy, kontrastu černé a bílé a za pomoci takzvaného černého kabinetu, císaři jeho syna ve svých představeních připomínat alespoň iluzí a dal tímto na chvíli zmírnit jeho smutku.

Cesta tohoto umění z Číny do Evropy nebyla krátká ani jednoduchá. Jisté však je, že od těchto dob se tato technika i její možnosti v mnohém zdokonalily a již bezpočet výtvarníků, iluzionistů a kouzelníků těchto principů černého kabinetu, lépe či hůře, využilo ve svých představeních. V Čechách se tato technika usídlila, a dále rozvíjela v různé čarovné příběhy, skoro celé století. V padesátých letech 19. století pak oslovila tato technika černého kabinetu avantgardního francouzského loutkaře George Lafaye, který bývá považován za otce černého divadla.

Mnozí lidé tvrdili, že počátky tohoto uměleckého žánru byly v Československu současně také počátky éry komunismu. Lidé totiž využívali tohoto typu divadla a divadelní scény také k tomu, aby si sdělovali důležité informace z vládních kruhů. Právě proto byla i tato specifická protestní sdělení označována jako „černé divadlo“.

V černém divadle se stále hledaly nové a nové výrazové, nonverbální prostředky, kterých by se dalo na jevišti využít. Všechny scénky byly založeny na metaforičnosti, kterou ale bylo třeba znázornit jen pomocí těla, ne hlasu. Dalším výrazovým prostředkem se stal po pár letech také tanec, který podtrhuje nejen hudební doprovod, ale také černodivadelní účinnost. Proto i v některých představeních začali do té doby neviditelní vodiči vycházet do světla. Muselo na to být použito speciálního osvětlení, aby se neprozradilo, co se odehrává v zadní části jeviště. Proto mají také herci na forbíně velice výrazné líčení a kostýmy, které výtvarně zapadají do celého představení. Stejně tak tomu je i v Černém Divadle Metro. O jeho vzniku a vývoji si můžete přečíst v samostatné historii.